Úvod do studia filmu

OBSAH CYKLU

V současné době je obtížné se orientovat v záplavě informací, které se na nás valí všemožnými kanály. Film a elektronická média výrazně změnily způsob, jakým vnímáme svět. Média tak blízce napodobují realitu, a proto sdělovaný obsah mnohem snadněji vnímáme, přičemž je ale stále těžší naučit se mu porozumět a kriticky jej vyhodnotit.

Cyklus je vhodný pro začátečníky, kteří se chtějí dozvědět informace o základních stavebních kamenech filmu: o pravidlech záběrů, jak se pracuje s kamerou, jak se vše pojí dohromady se zvukem a jak z těchto drobností nakonec vzniká film. Ve čtyřech na sebe navazujících lekcích se seznámíme se čtyřmi základními stavebními prvky stylistického aspektu filmu a následně se pomocí filmových ukázek pokusíme rozebrat některé nejběžnější filmařské postupy. Po absolvování cyklu studenti získají orientaci v pojmech a jevech používaných při rozboru filmů a naučí se tak filmovému dílu lépe porozumět. Náplň kurzu je sestavena podle knihy Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu Davida Borwella a Kristin Thompsonové.

FORMÁT

Cyklus je tvořen čtyřmi lekcemi. Na úvod první lekce je důležité se dozvědět, proč se vůbec zabývat studiem filmu a audiovizuální výchovou. Poté se zaměříme na mizanscénu – nejlépe rozpoznatelný a popsatelný prvek filmu. Druhá lekce bude věnována kameře. Ve třetí lekci si povíme něco o tom, jak funguje střih, a poslední, čtvrtá lekce se bude věnovat zvuku ve filmu.

1. lekce: Mizanscéna

Mizanscénou označujeme ty aspekty filmu, které jsou přítomné ve filmovém okénku, a tedy i na plátně. Původně divadelní pojem označoval prvky filmu, které jsou rozeznatelné i na divadle: prostředí, osvětlování, kostýmy, herecké projevy postav apod. Diváci často hodnotí mizanscénu podle míry její realističnosti, což však nese některá rizika. Trvat na požadavku realističnosti nás může činit slepými k široké škále možností, které mizanscéna nabízí. Kromě realistické motivace však existují i další: snaha o komické přehánění, absurdnost, strach z nadpřirozena nebo snaha zpodobnit halucinace. Dále se budeme zabývat čtyřmi obecnými aspekty mizanscény: prostředím, kostýmy a maskami, osvětlováním a inscenací. 

2. lekce: Kamera

Práce kamery má základ v práci s fotografií. Kameraman má nepřebernou paletu technických možností: může pracovat s různým kontrastem, zrnitostí, jasem, barevností i rychlostí snímání. V této lekci se seznámíme se specifikacemi černobílého a barevného materiálu, s různými formáty obrazu a dozvíme se, jak volba technologických prvků ovlivní výslednou podobu natočeného díla. Podrobněji si ukážeme, jak jednotlivé parametry objektivů (ohnisková vzdálenost, hloubka pole a ostrost) ovlivňují percepci scény a následně celkové divácké porozumění, stejně jak to činí volba rámování a subjektivita snímání. Práce kamery má zásadní vliv na konstrukci prostoru filmu, která probíhá při sledování v divákově mysli, což bude doloženo ukázkami z různých filmů.

3. lekce: Střih

Ve stylistickém systému filmu je střih považován za nejdůležitější oblast. Zjednodušeně řečeno, střih je koordinací (spojením) dvou a více záběrů s úmyslem dodat sekvenci a celému filmu požadovaný význam. Spojení mohou být různého typu: zatmívačka, roztmívačka, prolínačka, stíračka a ostatní; nejběžnějším a nejjednodušším typem je ostrý střih. Při střihu je také podstatné dbát na řazení jednotlivých záběrů podle velikosti: velký celek, celek, polodetail, detail. Dozvíme se podrobněji o vztazích mezi záběry: kompozičních, rytmických, prostorových a časových. Na závěr lekce se seznámíme s nejpoužívanější normou nazvanou kontinuální střihová skladba, která je používaná zejména v klasických hollywoodských filmech.

4. lekce: Zvuk

Při sledování většiny filmů máme dojem, že lidé a věci v obraze prostě vydávají příslušné zvuky. Ale zvuková stopa vzniká odděleně od obrazu a může s ní být (a také s ní je) nezávisle na obraze manipulováno. Zvuk je možná tím nejsložitějším prvkem ke zkoumání. Filmový zvuk může být použit s cílem podpořit obrazovou složku, může však také jít proti smyslu obrazu. Ve zvuku rozeznáváme několik jeho vlastností: hlasitost, výšku, barvu a dozvuk. Při tvorbě zvukové stopy se zase zvukaři zabývají několika dimenzemi zvuku: rytmem, věrností, prostorem a zvukovou perspektivou.