Krajina popela

Ve své intimní filmové básni autorka pomocí abstraktních obrazů pozoruje proměňující se lesní krajinu. Nejprve zelenou a důvěrně známou, posléze zasaženou ohněm a poznamenanou požárem, kdy se popel stává její přirozenou součástí. Může popel, jenž je následkem ničivé síly, být znakem znovuzrození a domova?

„Tak jako teď za sebe skládám slova, skládala jsem vedle sebe částice prachu ve snaze pochopit, jak se věci k sobě vztahují. Minerály popela, co se hýbou ve tvaru našich potřeb.“