Rozloučení

Toia po smrti svého dědečka Antonia Bonina nalezla šest negativů, jež dokládají, že byl členem fašistické strany a pobočníkem Benita Mussoliniho. Pod vlivem tohoto zjištění se režisérka vydává po stopách mužské rodové linie, kterou konec druhé světové války zavedl do Argentiny. Místo zpřehledňování a zjasňování se však minulost drolí a rozkládá do mozaiky archivních materiálů, rodinných filmů, výňatků z osobních deníků a fragmentů děl Roberta Rosselliniho nebo Luchina Viscontiho. Jsou to však právě významy, vyplývající ze spojení různorodých obrazů, které nabízejí odpovědi a vyplňují informační vakuum, jež formovalo celé generace rodiny. Dynamika mužsko-ženských vztahů rodu Boninových má mnohem temnější základ, než je dobový společenský kontext. Toia v příběhu dědečka, otce, bratranců a synů nalézá i příběh o identitě, o roli manželek, matek, babiček a dcer v historii, kterou formovali muži.

„Od žen v mé rodině se nic neočekávalo. To z nás udělalo svědky. Toto je můj příběh.“