Sluneční

Film, který volně vychází z povídky Den věčnosti (1966) J. G. Ballarda, zkoumá představu zastaveného Slunce a dopadu trvalého světla na lidskou zkušenost a prožívání času. Voice-over, jenž doprovází obrazy pomalu se valících chuchvalců mlhy, vylupujících se obrysů místa spánku či jemných a podrobných struktur lišejníků a mechů, uvažuje o snění, které bylo kdysi alternativou k bdění.

„Slunce se sklání – níž a níž –
nic z barvy odpůledne
na domech města nevidím,
na všech je poledne.

Soumrak se snáší – níž a níž –
bez rosy na lístcích,
jen na mém čele stanula
a bloudí po lících.

Mé nohy chtějí spát – jen spát –
mé prsty ale bdí.
Proč si však sama připadám
tak nehlučná – kdo ví?

Jak dřív jsem světlo znávala,
tak je vidím dnes.
Já umírám, to poznávám –
však nejímá mě děs.“

— Emily Dickinson