Luboš Bartošek
Rok narození: 1922
Profese: historik, spisovatel, pedagog
Země: Československo
Publikace autora
Desátá múza Vladislava Vančury
Luboš Bartošek
1973 / 187 stran
Studie se snaží vymezit vliv filmu na Vančurovu literární tvorbu, charakterizuje Vančurova filmová libreta i filmové práce z literární pozůstalosti a sleduje také spisovatelovu činnost v Československé filmové společnosti. V dodatku rozebírá moderní adaptaci Vančurova románu Markéta Lazarová a uvádí soupis Vančurových filmů i nezfilmovaných námětů a scénářů.
Jaroslav Marvan
Luboš Bartošek
1972
Životopis herce Jaroslava Marvana.
Jaroslav Průcha
Luboš Bartošek
1973 / 24 stran
Jaroslav Průcha se narodil 24. dubna 1898 v Plzni v dělnické rodině. V Plzni se vyučil natěračem a lakýrníkem, a je i zručným kreslířem. V učňovských létech je okouzlen divadlem a zdarma statuje v Plzeňském divadle. Po vypuknutí První světové války v roce 1914 je zaměstnán v Plzeňské škodovce ve zbrojní výrobě. Zde také působí ochotnický divadelní spolek, jehož členem se Průcha stává. V roce 1917 je plnoletý a musí narukovat do armády. Válku bez úhony přežije, ale při jednom z přesunů mu auto rozdrtí kotník. Vznik samostatné Československé republiky tak prožívá v rakouském lazaretu ve Villachu. Jedním vojákem, původem z Prahy, se na zádech nechává odnést na nádraží, a vrací se domů. V Plzni navazuje na svoji ochotnickou činnost, ale záhy je opět povolán, navzdory ještě nedoléčenému úrazu, tentokrát již do nově vzniklé československé armády. Ihned po propuštění z vojenské služby, v roce 1920, si jde za svým cílem, a stává se členem divadelní společnosti J.O.Martina. Angažmá bylo krátce přerušeno snahou o založení vlastní společnosti. V roce 1924 začíná Jaroslav Průcha působit v Kladenském divadle. Po čtyřech odehraných sezónách se neúspěšně zkouší prosadit v Praze. Následující léta jsou charakterizována krátkými působeními v různých divadlech , Východočeské divadlo, krátce konečně i v Praze v Osvobozeném divadlu, po boku V+W, dvě sezóny (1929,1930) v Olomouckém divadle a krátce i v Národním divadle v Brně. V této době točí i svůj první film Jménem jeho veličenstva (r. Antonín Vojtěchovský, 1928) kde hraje hlavní roli vojáka Kudrny. V roce 1931 se dočkal, od ředitele Hilara, vysněné nabídky z Národního divadla. Až do roku 1936 je hlavně obsazován do epizodních rolí. Od tohoto roku se začíná prosazovat především v rolích venkovských a dělnických hrdinů. V roce 1937 obdržel státní cenu za ztvárnění Borise Godunova, a finanční odměnu za tuto cenu věnoval na nákup zbraní v boji proti fašismu.V roce 1944, kdy z příkazu nacistických okupantů byla všechna česká divadla zavřena, vystupoval s pásmem monologů, Hrdinové okamžiku, ze života významných českých herců 19.století. Po skončení války je jmenován, společně s Jindřichem Honzlem a Karlem Dostálem, do kolektivního vedení Národního divadla. V letech 1946-1953 je členem vedení činohry ND, nejprve jako náměstek, později jako ředitel. Od roku 1953 působí jako hlavní režisér činohry. Kvůli zdravotním potížím zanechává v roce 1958 své divadelní činnosti. Jeho divadelní činnost byla hlavně v poválečném období, velmi pestrá a bohaté, ať již v úloze herce či režiséra. To dokládá udělení dalších Státních cen v roce 1949 a 1951, a Ceny země české v roce 1948. Souběžně s divadelní činností natáčel, po celou svou kariéru, i filmy a pracoval v rozhlase a televizi. Kromě již zmiňovaného jeho prvního filmu z roku 1928, hrával v počátcích ve filmech malé role, blázna ve filmu Dobrý voják Švejk (r. Marti Frič, 1931), detektiva ve filmové podobě hry V+W Peníze nebo život (r. Jindřich Honzl, 1932) a několik dalších filmech s V+W. Významnější příležitost dostal až v roce 1937 ve filmu Hlídač č.47 (r.Josef Rovenský, Jan Sviták, 1937) v roli traťového hlídače Františka Doušy. Některé role vytvořil v dnes již klasických a divácky úspěšných filmech z třicátých a čtyřicátých let např. Bílá nemoc (r. Hugo Haas,1937) doktor Martin, Škola základ života (r. Martin Frič, 1938) Jindřich Benetka, Cech panen Kutnohorských (r. Otakar Vávra, 1938) havíř Jakub, Cesta do hlubin študákovy duše (r. Martin Frič, 1939) profesor Rabiška, Valentin Dobrotivý (r. Martin Frič, 1942) zřízenec Biebra. V poválečných letech hrál hlavně v politicky angažovaných filmech, Lavina (r. Miroslav Cíkán, 1946), Krakatit (r. Otakar Vávra, 1948), Němá barikáda (r. Otakar Vávra , 1949), Rudá záře nad Kladnem (r. Vladimír Vlček, 1956) Občan Brych (r. Otakar Vávra, 1958) a další. Za svoji politickou činnost, byl přesvědčeným komunistou a neúnavným propagátorem socialismu, byl vyznamenán Řádem Vítězného Února (1949), Řádem práce (1958) a Řádem republiky (1961). V roce 1953 mu byl udělen, nejenom za uměleckou činnost, titul Národní umělec. I když divadelní činnost ukončil v roce 1958 u filmu působil dál. Svou poslední roli, Mikeše, si zahrál v historickém dramatu Spanilá jízda (r. Oldřich Daněk, 1963). Premiéry tohoto filmu se však již Jaroslav Průcha nedočkal, při předávání květin na filmové přehlídce, v kině Světozor, uspořádané ku příležitosti jeho 65. narozenin, ho postihuje srdeční infarkt a 25. dubna 1963 umírá. [fdb.cz]
Josef Rovenský
Luboš Bartošek
1972 / 26 stran
Josef Rovenský působil zpočátku jako herec u kočovných společností, než získal stálé angažmá v divadle v Plzni. Odtud později přešel do Prahy, kde vystřídal několik kabaretů a menších scén typu Červená sedma, Rokoko, Revoluční scéna aj. K filmovému herectví se dostal v první polovině desátých let, ale skutečně se prosadil až díky účinkování ve filmech Karla Lamače. Ty mu zároveň otevřely dveře do zahraničních – především německých – ateliérů. Mnohokrát na sebe upozornil jako univerzální představitel komediálních (Antoušek Pižla ve snímku ŠVEJK V CIVILU či poštmistr Špekin v REVIZOROVI) i dramatických (loutkář Tomáš v BÍLÉM RÁJI, vrah Prokůpek v TONCE ŠIBENICI aj.) rolí. Jakkoli je Rovenského herecká filmografie rozsáhlá, neznamená pro českou kinematografii zdaleka takový přínos, jako jeho práce režijní. Již v průběhu dvacátých let se mu podařilo realizovat několik vlastních snímků (např. KOMEDIANTKA nebo DĚTI OSUDU podle scénářů Václava Wassermana). Svůj režisérský talent však naplno projevil až s příchodem zvukové éry. Rovenského režijní styl představuje protipól ke kosmopolitním tendencím Gustava Machatého – dalšího z mála ambiciózních tvůrců první poloviny třicátých let. Rovenského lze v tomto smyslu nazvat tradicionalistou s prostým filmovým výrazem. Básníkem české krajiny (spolupráce s předními zástupci tzv. České kameramanské školy Karlem Deglem nebo Janem Stallichem), který uvedl na plátno lidové charaktery v jejich typickém sociálním umístění. Velkým překvapením pro domácí i zahraniční kritiku se stala ŘEKA (1933). Lyrický příběh prvního milostného vzplanutí, situovaný do letního prostředí malebného Posázaví, kde právě příroda vystupuje v roli významotvorného elementu. Po ocenění na II. MFF v Benátkách se ŘEKA dočkala úspěšného distribuování zhruba ve třiceti zemích světa. Po dvou následujících vesměs negativně hodnocených titulech si svůj režijní profil vylepšil volnou adaptací slavné divadelní hry bratří Mrštíků MARYŠA (1935). Přes některé výtky, směřované převážně k autorově necitlivosti vůči původní předloze, se Rovenskému kromě několika domácích cen (mj. cena Filmového poradního sboru za režii a herecký výkon Jiřině Štěpničkové) opět dostalo pochvalného přijetí na IV. MFF v Benátkách. Po úspěchu MARYŠI přijal nabídku filmovat v Rakousku. Vznikl zde jeho jediný zahraniční počin, kostýmní romance MANJA VALEWSKA (1936). Z dalších příležitostí v Německu nakonec sešlo kvůli osobním neshodám s producenty a vinou Rovenského špatného zdravotního stavu. Vrací se proto zpět do Československa, aby tu natočil svůj poslední snímek HLÍDAČ Č. 47 (1937). V psychologickém dramatu manželské nevěry se pokoušel o invenční uplatnění zvuku (hlavní hrdina dočasně ohluchne) a obrazové montáže. Na výsledné podobě díla se však podepsal fakt, že dokončovací práce provedl za zesnulého režiséra Jan Sviták. Předčasná smrt zastihla Josefa Rovenského při přípravách na film PANENSTVÍ, který s řadou změn realizoval Otakar Vávra. Čelní představitel psychologické linie domácího filmu třicátých let a vedle Karla Antona také spoluzakladatel tradice českého filmového lyrismu zemřel náhle ve věku třiačtyřiceti let. [fdb.cz]
Karel Lamač
Luboš Bartošek
1972
Karel Lamač byl scenárista, herec, režisér a také vynálezce. Jeho otec lékárník, byl původně operní zpěvák. Mladý Karel studoval farmacii, ale také miloval umění, kterému se začal po studiích věnovat. S první filmovou práci se seznámil v Drážďanech. Za první světové války pak natáčel frontové aktuality. Lákalo ho také herectví takže - sehrál téměř sedmdesát milovnických rolí v českých, ale i německých filmech němých i zvukových. Jeho prvním samostatným filmem byl němý - Drvoštěp - rok 1922, a v podstatě si vystačil se vším sám - napsal námět, hrál hlavní roli a režíroval. Jeho nejznámější filmy jsou komedie s Vlastou Burianem a Anny Ondra. Se svými spolupracovníky scenáristou Václavem Wassermanem, kameramanem Otto Hellerem a Anny Ondrákovou vytvořil velkou podporu českého němého filmu. Společně natočili řadu úspěšných veseloher. V roce 1926 založil své vlastní filmové studio Kavalírka. V následujícím roce ovšem odešel do Berlína, kde společně s Anny Ondrákovou natočil několik snímků pro společnost Hom-film. V roce 1930 pak založil vlastní filmovou společnost Ondra-Lamač-Film, a sám nebo ve spolupráci s jinými producenty natočil řadu dalších filmů. Střídavě pracoval v Německu, Rakousku, Francii a Československu. Do dějin domácí kinematografie se zapsal jako režisér prvního českého kompletně ozvučeného filmu C.a k. polní maršálek s Vlastou Burianem, se kterým natočil v letech 1930 - 1938 řadu dalších dodnes oblíbených a populárních komedií - To neznáte Hadimršku, On a jeho sestra, Funebrák, Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, Ducháček to zařídí a U pokladny stál. V roce 1939 emigroval společně s kameramanem Ottou Hellerem do Holandska, kde natočil film De Spooktrein - Půlnoční vlak. Postupně působil také v Belgii, ve Francii a od roku 1942 v Anglii, kde pro R. A. F. natáčel např. dokumentární filmy o boji Československa proti nacistům. Natočil zde také tři hrané filmy,které byly u nás po válce uváděny pod názvy : Včera neděle byla,Švejk bourá Německo, Setkání ve tmě. Po druhé světové válce se rozhodl zůstat v zahraničí. V Paříži natočil s francouzskou herečkou Vivi Romanceo film: La colere des Dieux, a hudební komedii: Une nuit a tabarin. V USA pracoval na technických vynálezech, hlavně se soustředil na zlepšení barevného filmu a televize. Krátce před svou smrtí natočil v NSR film - Die Diebin von Bagdad - Zlodějka z Bagdádu. Karel Lamač zemřel 2.8.1952 v Hamburku v bytě u své celoživotní lásky a později jen přítelkyně Anny Ondákové-Schmelingové a jejího manžela světoznámého boxera Maxe Schmelinga. Je pohřben v německém Hamburku. [fdb.cz]
Náš film
Luboš Bartošek
1985 / 420 stran
Kniha dr. Luboše Bartoška zaplňuje dlouho pociťovanou mezeru na knižním trhu. Nechce suplovat dějiny filmu, ale poslouží amatérům i odborníkům jako zdroj základních informací a jako užitečná příručka. První díl se zabývá historií československé kinematografie do roku 1945. Obsahuje nejen přehledné vylíčení dějin našeho filmu od technických počátků přes němou éru až po předválečnou a válečnou produkci, ale také rozsáhlou filmografii a postihuje osobnosti herců, režisérů, scénáristů i významných kameramanů. Přestože je text faktograficky bohatý, je kniha psána přístupnou formou, často se dotýká i okolností vzniku některého filmu a postihuje dobové souvislosti.
Realizováno za podpory:
