Narodil se v přísně katolické rodině a základní vzdělání získal v zaragozské jezuitské koleji. V ní se jej však záhy začaly zmocňovat náboženské pochyby. Po studiích na madridské universitě (studoval zde agronomii, entomologii a historii) odešel v roce 1925 do Paříže, kde zakončil své universitní studium historie umění. Poté se zapsal na soukromou filmovou akademii a jako asistent režie pracoval na filmech Jeana Epsteina. Přátelství s malířem Salvadorem Dalím, vazba na další avantgardní umělce z „generace roku 1927“ a fascinace surrealistickým „obratem k iracionálnu, k temnotám, k impulsům, jež přicházejí z hlubokého já“ měly zásadní vliv na vznik dvou klíčových děl filmového surrealismu: halucinogenně dráždivou vizi Andaluský pes (1928) a skandální studii „šílené lásky“ Zlatý věk (1930). Po pádu vojenské diktatury a nástupu republikánské vlády se vrátil do Španělska a natočil ve spolupráci se dvěma přáteli otřesný sociálně kritický dokument Země bez chleba (1932). V roce 1935 vytvořil v anonymitě několik hudebně komediálních filmů, během občanské války působil na velvyslanectví španělské republikánské vlády v Paříži. Ještě před vítězstvím diktátora Franka emigroval Bunuel do Spojených států, kde pracoval ve filmovém oddělení newyorského Muzea moderních umění. Před koncem války odjel do Mexika, kde „točil to, co mu nabídli“. Vrchol jeho umělecky rozkolísaného „mexického období“ vytváří zdrcující společensko-kritické drama Zapomenutí (1950), nemilosrdný pohled na život dětské bandy okrádající ve slumech žebráky. V 50. letech v Mexiku mimo jiné natočil pod názvem Propasti vášně (1953) již dříve připravovanou verzi knihy Emily Brontëové Na větrné hůrce, politický triptych To je úsvit (1952), Smrt v této zahradě (1956) a Horečka stoupá v El Pao (1959) či snímek Nazarín (1959) o potulném kazateli donkichotsky se stavějícímu proti církevnímu tmářství i státním autoritám. Po návratu do Španělska vyvolalo u katolické církve pobouření jedno z jeho nejzásadnějších děl Viridiana (1961), ačkoli snímek o novicce, jejíž „absolutní“ čistota je znesvěcována tělesným pokušením, získal Zlatou palmu v Cannes, ve Španělsku byl zakázán. Bunuelovu tvorbu lze vnímat v tematicky spjatých cyklech. Že celý život zůstal „ateistou zaujatým religiozitou“ dokládá bujaré dvaačtyřicetiminutové torzo příběhu o sebemrskačsky kajícném a sváděném mnichovi Šimon na poušti (1965) i na církevní praxi opovržlivě útočící kacířské leporelo Mléčná dráha (1968). Na absurdní hříčku Anděl zkázy (1962), vyprávějící o hostech, kteří jsou nedobrovolně uzavřeni ve vile, stejně jako jsou uvězněni uvnitř svých konvencí, navazují dvě výsměšná podobenství z Bunuelova „francouzského období“: Nenápadný půvab buržoasie (1972) a Přelud svobody (1974). Obě se vyznačují epizodickou strukturou a surrealistickým rozostřením hranic mezi skutečností a představami. Titulními hrdinkami dalších filmů jsou krásné, nevinné, ale přitom rozporuplné, tajemné, zneužívané i zneužívající ženy. Jean Moreauová hrála chladnokrevně koketní a vypočítavou služebnou z panského domu (Deník komorné, 1964), Catherine Deneuveová ztělesnila „belladonnu“, rezervovanou masochistickými vizemi pronásledovanou měšťáckou paničku pracující odpoledne tajně jako prostitutka (Kráska dne, 1967) a o tři roky později i invalidní schovanku zvráceně trýznící obstarožního poručníka (Tristana, 1970). Poslední snímek natočil v Mexiku usazený a téměř hluchý režisér v sedmasedmdesáti letech pod názvem Tajemný předmět touhy (1977), v němž hlavní postavu komorné mučivě si pohrávající se stárnoucím světákem „střídavě“ ztělesnily Angela Molinaová a Carole Bouquetová. I tento Bunuelův poslední opus potvrdil jeho slova, že jej „náboženská výchova a surrealismus doživotně poznamenaly.“ Zdroj: 26. Letní filmová škola/fdb.cz
