O koncích

Melancholií prostoupené černobílé obrazy opuštěného města a lidských obydlí, v nichž se čas vleče a vzniká tak prostor pro niterné úvahy a rozjímání. Film je autorovou intimní výpovědí z izolace, v níž předčítá dopisy matky, tesknící po svém synovi, kterého čtyři roky neviděla. Ve slovech plných něhy, bolesti i náboženského přesvědčení se mísí vzpomínky na minulost s vírou v budoucí společné okamžiky. V textu pronášeném tichým hlasem kontrastuje světlo a tma, stejně jako v podmanivých záběrech plných šerosvitu. Bez příběhu, dialogu či napětí snímek vybízí k poklidné divácké kontemplaci.