Kompletní přehled výsledků výzkumu diplomových prací

Jak je pojímán dokumentární film v závěrečných pracech studentů? Jaké metody a témata převažují? Jaké filmy a tvůrci jsou nejčastěji rozebírány? Zabývají se studenti spíše životem a dílem tvůrců, nebo se odvažují vstupovat i do vod teoretických a průmyslovo-ekonomických oblastí? Abychom získali odpovědi na tyto otázky, shromáždili jsme bakalářské, diplomové a dizertační práce, které o dokumentárních filmech vznikly na českých univerzitách a uměleckých vysokých školách v posledních třech letech.

Obsah:

Úvodem

Metodiky a metadata

Témata

Metody

Použitá literatura

Citované a analyzované filmy

Shrnutí

Soubory ke stažení

Plné texty závěrečných prací

Úvodem

Z celkem 108 kvalifikačních prací, které jsme pro účely výzkumu získali, bylo 64 bakalářských, 43 magisterských a jedna dizertační práce. Od roku 2012 stoupá i zájem studentů věnovat se ve své závěrečné práci dokumentárnímu filmu: z pětadvaceti prací v roce 2012 stoupl jejich počet o rok později na 35 a v roce 2014 na 37.

Ve dvaceti šesti pracech se studenti věnovali původnímu výzkumu, ve zbylých 82 šlo převážně o přehledové studie, popisy vzniku díla či biografické práce. Primárně českému prostředí se ve svých pracech věnuje 73 autorů a v 35 případech téma práce přesahuje hranice domácí situace.

Největší množství prací pochází z Masarykovy univerzity (43), kde se dokumentárnímu filmu věnují studenti na celkem sedmi oborech Filozofické fakulty a Fakulty sociálních studií. Čtrnáct prací vzniklo na Univerzitě Karlově a stejný počet prací na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na Filmové akademii Miroslava Ondříčka vzniklo dvanáct prací věnujících se dokumentárnímu filmu. Z Filmové akademie múzických umění jsme získali pouze osm prací autorů z celkem sedmnácti oslovených, v tomto případě se tak bohužel nejedná o reprezentativní vzorek. Na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně našim kritériím vyhovovalo sedm prací, na Vysoké škole ekonomické v Praze čtyři a na Janáčkově akademie múzických umění v Brně tři; po jedné práci se vyskytuje téma dokumentárního filmu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a na Technické univerzitě v Liberci.

nahoru na obsah

Metodiky a metadata

Výzkum je časově ohraničen lety 2012 a 2015, přičemž u dat z roku 2015 se jedná pouze o práce z první poloviny roku, odevzdané do informačních systémů univerzit do 30. 6. 2015. Oproti původnímu plánu zabývat se i pracemi ze slovenských univerzit jsme se nakonec rozhodli od tohoto záměru upustit. V této studii se tedy zabýváme pouze kvalifikačními pracemi z veřejných univerzit v České republice. I tak je rozdílnost mezi úrovní a strukturou prací poměrně vysoká. Největší rozdíly jsou dány odlišným zaměřením studijních oborů na teoreticky zaměřených institucích (MUNI, UK, UPOL, ...) na jedné straně a filmařskými školami (AMU, FAMO, UTB, ...), na kterých je hlavním výstupem vlastní film, na straně druhé.

Většinu kvalifikačních prací náš tým získal z multifunkčního serveru theses.cz. Zde jsou umístěné plné verze prací jak z Masarykovy univerzity, tak Univerzity Palackého v Olomouci, Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Vlastními elektronickými depozitáři závěrečných prací, ze kterých jsou práce také volně přístupné, disponuje Univerzita Karlova, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně a Vysoká škola ekonomická v Praze.

Bakalářské a magisterské práce z Filmové akademie Miroslava Ondříčka jsme získali přímo kontaktováním studijního oddělení. Co se týče FAMU, zde jsme získali přímým oslovením absolventů pouze osm ze sedmnácti vytipovaných závěrečných prací; v devíti případech se nám nepovedlo absolventy kontaktovat. V případě Univerzity Jana Amose Komenského , s. r. o. se nám práce získat nepodařilo. Univerzita nemá dostupné závěrečné práce svých studentů on-line a na naši žádost o jejich zaslání neodpověděla.

nahoru na obsah

Témata

Ze 108 sledovaných prací se jich přibližné třetina (35) věnuje světovému dokumentárnímu filmu a dvě třetiny českému. Jelikož studie zohledňovala jak výstupy studentů z teoretických oborů (převážně filmových studií), tak prakticky zaměřených škol, mnohé z bakalářských a diplomových prací nebyly akademickými odbornými texty, ale spíš analyticko-kritickými úvahami autorů nad vlastním praktickým výstupem (publicistickým anebo dokumentárním filmem). Početně tyto práce tvoří téměř třetinu sledovaných výstupů (30).

V teoretických pracích zdaleka nejvíc převládá zájem o tvorbu konkrétního autora. Najdeme jak texty syntetizující interpretace a poznatky o režisérově rukopisu, stylu, nebo jiných společných znacích tvorby zkoumaného autora, tak spíše analyticky orientované rozbory konkrétních počinů. Téměř třetina takto zaměřených textů jsou pak spíše než kritickým či analytickým vhledem do tvorby rekapitulací s až oslavnými prvky. Jedna práce se zabývala tvorbou autorů experimentálních dokumentů. Nejčastěji popisovanými či rozebíranými jsou filmy autorů Víta Klusáka a Filipa Remundy, Heleny Třeštíkové, Miroslava Janka a Martina Marečka. Čeští autoři jednoznačně převládají.

Na způsob reprezentace konkrétního tématu, skupiny anebo místa se zaměřilo 12 studentů. Konkrétně například tematizovali obraz rodiny a mládeže ve slovenském dokumentu 50. a 60. let (HRABČÁKOVÁ: 2014), reprezentaci rodičovství v současné televizi (JINDROVÁ: 2014), zobrazování války na příkladech nedávných válečných konfliktů (KNAPP: 2013), obraz Němce v československých dokumentech v období 1948 – 1968 (KRATOCHVÍL: 2012), komunikaci a informační společnost (NOVOTNÁ: 2014), ztvárnění venkova a zemědělství (RUDINSKÁ: 2015), atentát na Heydricha v české a slovenské tvorbě (ŠIMEK: 2014), slovácký folklor (STAŠKOVÁ: 2013). Dvě práce se zabývaly reprezentací národní identity a tři obsahovaly výrazný transnacionální aspekt.

Osm prací bylo teoretických. Snažily se vlastní úvahou teoretizovat daný problém (či vlastní praktický výstup), anebo synteticky vycházely z prací filmových teoretiků a dalších myslitelů. Na téma etiky se zaměřily dva texty, jeden z nich ve vztahu ke způsobům filmové manipulace (SVATOŠ: 2013). Otázka taxonomie a dokumentárních žánrů se objevuje i jako hlavní téma, rovněž je ale často otevírána, byť pouze okrajově, v textech na různá témata, v rámci vymezování pole zkoumaného. Podobným případem je hranice dokumentu a fikce, která se kromě hlavního fokusu v jedné práce rovněž objevuje v mnoha dalších jako dílčí motiv. Jeden text se věnoval otázkám temporality (KAWACIUK: 2012), další práce filozofii Michela Foucaulta a potenciálu jejího napojení na dokumentární film (KOHOUT: 2012), jedna práce problematizovala rodinný film a jeho roli jakožto archivního materiálu v kompilačních a kolážovitých filmech (REZKOVÁ: 2012).

Přímo konkrétnímu dokumentárnímu žánru se věnuje pět prací, z toho tři jsou zaměřeny na mockumenty (filmy používající dokumentární výrazové strategie a konvence, ale ztvárňující fikční téma). Dále se studenti zajímali (i v rovině vedlejších témat) o reality show, docu soap, interaktivní dokumenty, průmyslové filmy i rozhlasový dokument.
Zájem o festival studies, které se v posledních deseti letech staly rychle rostoucím podoborem filmové vědy, dokládá i šest prací na téma festivalů. Věnují se domácím festivalovým událostem: převážně MFDF Ji.hlava a Jednomu světu (jedna také Febiofestu). Nejčastěji studenty zajímají marketingové strategie a mediální reflexe, ale také dramaturgický aspekt (programová skladba) a vzdělávání (Jeden svět na školách).
Filmovou výchovou se zabývalo pět prací, a to i studentů z jiných než filmových oborů. Je dobrou zprávou, že ve filmu jako pomůcce či přímo nástroj k učení vidí potenciál i studenti jiných specializací (například učitelství estetické výchovy na středních školách, andragogika, katedry historie).
Production studies jsou dalším v posledních letech prudce rostoucím oborem a z této oblasti je několik bakalářských a diplomových prací: pět se věnovalo produkci, pět distribuci a dvě financování, přičemž tento zájem je přibližně rovnoměrně rozdělen do sledovaného období let 2012 – 2015. Aspekt financování se v jednom případě zaměřil na podporu Media programu Evropské unie (BOROVSKÁ: 2013) a v jenom případě na domácí zdroje financování dokumentární tvorby (ANDRÝSEK: 2012). Práce popisují i legislativní rámec, různé kanály distribuce, včetně televize a služeb VoD. Zkoumané produkční otázky se věnovaly například filmu a armádě (ČERNÍK: 2013). Pět prací bylo věnováno televizní dokumentární tvorbě. Pouze jedna práce se zabývala technologickými aspekty, a to dokumentární tvorbou pro internetové šíření a umisťování dokumentární tvorby na internet (GALLÍK: 2014).

nahoru na obsah

Metody

Z prozkoumaných 108 prací hned 22 prací využívá metodu, kterou jsme pro praktický účel výzkumu označili jako teoretická reflexe praktického výstupu. Zahrnuje všechny práce prakticky zaměřených oborů, které kromě praktického výstupu – absolventského filmu – vyžadují i obhájení a kontextualizaci postupů, které byly při koncipování díla využity. V těchto pracích se jejich autoři snaží o pojmenování dokumentaristické metody (podle Billa Nicholse), kterou ve svých filmech použili, a propojit ji se zvoleným tématem filmu. Samotné téma (námět svého praktického výstupu) se pak autoři vysvětlují za využití rozličných zdrojů sociokulturních věd. Práce s informacemi v těchto pracích je organizována tak, aby představila téma a styl závěrečných filmů z různých perspektiv a odůvodnila jejich vzájemnou souvztažnost a relevanci.

Odraz populárního tematického zaměření na studium konkrétního autora pak nalezneme také v metodickém přístupu svodně označeném jako konetextualizovaná biografická studie, který využívá 16 prací. Společnými prvky této metody bývá zapojení biografických údajů o autorech, politického a sociokulturního kontextu jejich života, citování komentářů autorů k jejich vlastní tvorbě a analýza i interpretace jejich díla s ohledem na kontext, který práce rekonstruuje. V analytické části bývá nejčastěji použitým nástrojem neoformalistická analýza Kristin Thompsonové a Davida Bordwella nebo posuzování etického přístupu či kategorizace a analýza metod dokumentárního filmu podle Billa Nicholse. Některé z prací však analytickou pasáž zcela vypouštějí a vydávají se spíše směrem k biografickým přehledům, kde je tvorba jednotlivých osobností reflektována kompilacemi dobových recenzí a podobně. Metodu využívají ve většině obory teoretické (10) i praktické (6).

Třetí nejužívanější metodou závěrečných prací je obsahová analýza, použitá ve čtrnácti pracích. Zatímco předchozí kategorie biografických studií se soustředí na jednotlivé autory, metodu obsahové analýzy jako primární nástroj využívá řada prací, které usilují postihnout epochy, společenské fenomény, žánry a typy filmů. Obsahová analýza jim slouží jako výchozí princip, podle nějž pojmenují jednotlivé prvky, které potom analyzují z kvantitativního i kvalitativního hlediska. Takto získaná data jsou pak dále zpracována na základě komparace, diskurzivní analýzy, nebo dalšími propojenými metodami. Tematicky se práce v této kategorii velmi různí od analýz programové skladby festivalů po komparaci mediálních obrazů. Tento metodický přístup je z drtivé většiny využíván teoretickými obory (dvanácti – oproti dvěma pracím z praktických oborů).

Naopak u praktických oborů velkou popularitu zaznamenává metoda v rešerši označená jako analýza metody. Jde o studii metodických postupů a prvků využitelných při natáčení a koncipování dokumentárního filmu. Tyto práce zároveň analyzují problémy, které s těmito postupy (metodami) natáčení bezprostředně souvisí např. etika (KAWACIUK: 2014), čas v dokumentu (KAWACIUK: 2012), či svícení při natáčení dokumentárního filmu (PRACNÁ, 2014).

Sedm prací se zaměřilo na filmovou analýzu a rozbor konkrétních filmů. Tento přístup naopak převládá na teoreticky zaměřených školách. Jako metodologický základ tyto práce využívají školu neoformalismu Kristin Thompsonové a Davida Bordwella. Často usilují propojit tematické, stylové, rétorické a technické vlastnosti analyzovaných filmů tak, aby nalezli jejich unikátní charakteristiku v rámci ostatní produkce. Setkáme se zde i s pracemi, které se prostřednictvím takovéto analýzy snaží vystihnout charakteristické prvky žánrové, dobové, nebo osobnostní tvorby.

Další populární metodou prací je diskurzivní analýza. V návaznosti na francouzské poststrukturalisty se autoři jejím prostřednictvím snaží postihnout různé oblasti společenského diskurzu, či poukázat na to, jak jsou různá sociokulturní, politická či technologická témata širší společností vnímána, zobrazována a popisována. Takové práce běžně analyzují dílčí sekvence z většího počtu různorodých filmů a z takové analýzy vyvozují stereotypy a modely toho, jak společnost dané jevy tradičně vnímá.

Výhradně teoretický přístupem je pak metoda ve výzkumu označená jako ekonomicko-Industriální analýza (někdy i historie) – použitá v 5 pracích. Často se vyskytuje na oborech s kulturně manažerským zaměřením. Práce tohoto směru pracují s ekonomickými ukazateli a jejich rozborem a interpretací, aby postihly podmínky, které ovlivňují filmovou tvorbu. Zohledňují finanční, administrativní i ekonomickou stránku dokumentární tvorby – podpůrné systémy veřejných institucí, návštěvnost atd. – zároveň však třeba také upozorňují na administrativní procesy, které svoji strukturou deformují původní autorské záměry apod.

Stále oblíbenější metodou (v nejširším jejím označení) je nová filmová historie (5 prací). Novost tohoto přístupu spočívá v tom, že navzdory tradičnímu pojetí „velkých dějin a slavných činů“ zdůrazňuje potřebu „různorodých“ a „malých“ historií z nichž pak usiluje poskládat pestrou mozaiku, jejíž komponenty sledují ve vytyčeném historickém období, což jim umožňuje plasticky zachytit vývoj všech sledovaných prvků. V takových pracích se setkáváme s archivními zdroji politického i ekonomického charakteru, geografickými daty, osobními deníky, rozhovory či dějinami institucí. Takovým textům se pak daří vystihnout dobře nejen hlavní téma, ale především rozkrýt i síť různorodých vztahů mezi prvky „mozaiky“. Tím také předchází tradičnímu historickému zploštění a zjednodušení, zatímco objevují nové sféry historických problemati, jako to například ukazuje výborná práce Jana Černíka Armáda a Kinematografie v Československu 1919-1951.

nahoru na obsah

Použitá literatura

K nejčastěji citované literatuře se řadí práce dvou významných teoretiků a historiků dokumentárního filmu – Billa Nicholse a Guy Gauthiera. Celkem 61 studentů ve své práci použilo Nicholsův Úvod do dokumentárního filmu, jehož český překlad pochází z roku 2010. Publikaci Dokumentární film, jiná kinematografie Guye Gauthiera zařadilo mezi své zdroje 50 studentských prací. Gauthierův text spojuje teoretický pohled na film s historickým přehledem a českým čtenářům je k dispozici od roku 2004. Obě nejčastěji používané publikace vyšly ve spolupráci Nakladatelství Akademie múzických umění a MFDF Ji.hlava.

K historickým publikacím, které byly ve zkoumaných pracích použity, patří Cesty k pravdě či lži Antonína Navrátila. Knihu mapující historii československého dokumentárního filmu od počátků do 60. let použilo 26 studentů. Přibližně stejný počet prací vychází ze studijních skript Cesta k filmovému dokumentu Rudolfa Adlera. Jako zdroj informací využily studentské práce také biografickou encyklopedii s přehledem českých dokumentaristických tvůrců nesoucí název Český film: režiséři-dokumentaristé od Martina Štolla a kolektivu autorů.

Z titulů, jež nejsou zaměřeny výhradně na dokumentární film, byly nejčastěji uváděným zdrojem knihy autorské dvojice Davida Bordwella a Kristin Thompsonové: přibližně stejný počet studentů využil teoretickou knihu Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu i publikaci s přehledem světové kinematografie Dějiny filmu. Do kategorie základní literatury o filmu patří i kniha Jamese Monaca Jak číst film, která je jmenovaná v deseti pracích. K nejnovějším českým překladům patřila Kniha o televizi Jeremy Orlebara, vydaná v roce 2012. Úvod do tématu televizního vysílání a souvislosti s dokumentárním filmem poskytla celkem 16 pracím. Část studentů využila také skripta a učebnice jako Základy střihové skladby od pedagoga FAMU Josefa Valušiaka nebo Televizní příběh: Učebnice pro posluchače rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky, kterou napsal scénárista Drahoslav Makovička.

Zajímavá data přinesl také pohled na literaturu využívanou v pracích zaměřených na specifická témata, která byla v rámci tohoto výzkumu sledována. Studentské práce zabývající se tématem produkce využívaly zmíněnou knihu Cesty k pravdě či lži, dále knihu o československém armádním filmu Armáda a stříbrné plátno od Václava Šmidrkala a Filmové teorie: 1945-1995 od Francesca Casettiho. Pro studenty věnující se tématu distribuce byla zdrojem informací studie Aleše Danielise Česká filmová distribuce po roce 1989. V případě témat věnovaných televizi byl již rozsah literatury širší. Vedle výše zmíněných titulů Nicholse, Gauthiera, Adlera a encyklopedie Český film: režiséři-dokumentaristé, je to také kniha Neila Postmana Ubavit se k smrti.

nahoru na obsah

Citované a analyzované filmy

Nejčastěji citovaným filmem ve zkoumaných pracích je Český sen a Katka (oba filmy byly citovány v 15 pracech, z toho ve třech analyzovány.) Ve dvanácti pracích byl citován film René a seriál Manželské etudy, v jedenácti pracích se vyskytuje citace filmu Občan Havel a Vše pro dobro světa a Nošovic. Mezi pracemi je také velký počet těch, které se zabývají televizní publicistikou, což dokládá v osmi pracích citovaný pořad GEN - Galerie elity národa.

Co se týče analyzovaných filmů, tak přední příčky viditelně obsahují díla autorské dvojice Víta Klusáka a Filipa Remundy (Český sen, Vše pro dobro světa a Nošovic) a časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové (Katka, René, Marcela). Z celkem dvanácti děl umístěných v žebříčku (tzn. citovaných ve více než osmi pracích) pouze pět nepochází od Heleny Třeštíkové nebo dua Klusák a Remunda, což svědčí o popularitě těchto tvůrců jak mezi studenty, tak i mezi širší veřejností.

nahoru na obsah

Shrnutí

Z rešerše diplomových prací lze usuzovat, že dokumentární film jako předmět zkoumání nabývá na popularitě. Přesto jen nepatrný zlomek prací věnuje svou pozornost rozboru, analýze a interpretaci samotné esence dokumentárnosti, či charakteristickému autorsko-dokumentárnímu rukopisů jednotlivých autorů a tomu, jak se vlastně spojují estetická kritéria s těmi realistickými. Projevuje se zde jakási neuchopitelnost dokumentárního filmu, který jakoby fungoval v mnoha rovinách současně. V každém úhlu pohledu na dané téma, přístupu a metodě jako by nám něco scházelo, jako by se téma v každé diplomové práci teprve začínalo otevírat. Když práce analyzuje filmové a estetické aspekty dokumentárního filmu, tušíme, že chybí bližší propojení estetiky dokumentu se společenskými, přírodními a dalšími historickými okolnostmi o kterých pojednává. Je dokument jen škatule, která nepotřebuje pro konkrétní téma upravovat formu? Stačí jen schéma naplnit novými obsahy? Nebo snad stačí události jen zachycovat a dokumentární film vznikne sám?

Často je tato charakteristická vlastnost dokumentární tvorby pracích využívána ke studiu dobových tendencí, diskurzů, či dokonce k ilustraci skutečných událostí. Dokumentární film funguje jako „oslí můstek“ propojující společenská témata diskutovaná v diplomových pracích. Dokumentární film zde není předmětem cíleného výzkumu, ale spíše jeho nástrojem.

Přestože je různorodost kontextů, v nichž je dokument v diplomových pracích používán obdivuhodná, lze říci, že se stále se nedaří překlenout a spojit noetický problém s estetickým. Vnímat dokumentární film současně v obou rovinách jako film konstruovaný s uměleckými a estetickými ambicemi a jako zprávu, či komentář k naší každodenní zkušenosti.

nahoru na obsah